Cesta

Vzal za kliku od dveří, které, když zavíral, mírně zaskřípěly, ale zámek zapadl lehce. Na schodu přede dveřmi se rozhlédl po náměstíčku, aby se přesvědčil, zdali tam jsou všichni ti, kteří se s ním mají vydat na cestu. Nasadil si klobouk na hlavu. Byl sváteční takový, co nosí každou neděli jen do kostela. Vpředu nad čelem si jej přimáčkl, aby mu pevně seděl, a vykročil směrem k nim. Jako by si najednou uvědomil, že ta chvíle, ten okamžik, je opravdu zde. Tak dlouho se na něj těšil a připravoval.

Byli tam všichni. Ujistil se letmým pohledem dřív, než k nim došel. Všichni jeho sousedé a známí z okolních vesnic, když uslyšeli, co chystá za neuvěřitelnou událost, a nadšeni zprávami z tak vzdálené země, neváhali a připojili se. Měl je dovést do nových domovů v cizině, avšak zároveň do tak velkého neznáma. Zprávy, které mu posílal z Texasu německý farář Bergmann, byly velmi přesvědčivé. Velká míra naděje na lepší budoucnost, podložená ujištěním texaské vlády na získání levné, ale zároveň úrodné půdy, byly oním zrodem myšlenky opustit svůj rodný kraj. On sám však s nimi poputuje jen do Oustí, tam se s nimi rozloučí a vrátí se do Nepomuku za svojí rodinou. Jeho žena celou dobu, co v něm tahle myšlenka zrála, se obávala převelikého úskalí. Nakonec ho přesvědčila, aby od odjezdu upustil. Miloval ji a pro ni, aby byla šťastná, byl ochoten obětovat mnohé. Přijal proto její přání s pokorou. Stranou zůstaly čas a úspory, které výpravě doposud obětoval. Všichni byli připraveni. Okolo povozů stáli muži, otcové rodin, a diskutovali s chasníky. Matky zase s dívkami a starší ženy stály opodál a bavily se také. Jejich hovor však byl na první pohled živější a hlasitější. Nejspíš se vzájemně ujišťovaly, že všechno dobře dopadne, že cesta bude klidná a dojdou do cíle v pořádku. Ve skutečnosti však měly stejné obavy, jako jeho žena. Jedna osoba však nesdílela obavy žen stejným způsobem. Byla jí postarší žena, menší a také mírně shrbené postavy. Seděla už na voze vedle vozky a v poklidu pozorovala dění kolem sebe. Zhořejška z kozlíku měla o všem větší přehled, a to ještě více umocňovalo její přirozenou autoritu, kterou jí všichni sousedé hojně prokazovali. Přísný výraz v obličeji vzbuzoval respekt. Vše ale vynahrazovala laskavým hlasem, když promluvila. Anna Šilarová byla několik let vdovou a svoje čtyry děti vychovávala sama, jak jen nejlépe uměla a věru, dlužno říci, že to dělala dobře. Všechny děti měla slušné, pracovité a navzdory tomu, čeho si musely za tak mladý život zakusit i veselé. Děvčata byla, jak se říká, krev a mléko a rostla v pěkné slečny. Však se mnozí mládenci za nimi s obdivem často otáčeli. Kluci zase byli statnějších postav. Po těžké práci jim svaly hrály, jen co je pravda, rošťácké výrazy v obličejích k nim také patřily, ale dobráci to byli po rodičích, to bezpochyby, ponejvíce snad po otci. Inu, na první pohled zdravá a šťastná rodina. Přesto přese všecko jim však scházela otcova přítomnost. Pevná ochranitelská ruka, která dávala pocit jistoty a bezpečí, když toho bylo zapotřebí. Anna, jejich matka, žena čistých mravů, byla zcela oddána svému muži. Po ztrátě, která ji v podobě mužovy smrti potkala, už k žádnému jinému nepřilnula. Nesla tak na svých bedrech tíhu osamělé ženy, sama se starající o své děti v podmínkách velmi skromných a nezřídka až bídných. Byl to bohužel osud jedné z mnohých žen, kterým vojna vzala manžela a dětem otce.

Její manžel byl "stará vojna". Tak se u nás říkalo vojákům, kteří byli na bojištích vícekrát. Jan Šilar bojoval za Rakousko snad proti všem, se kterými se císař nepohodl. Frontu v Itálii a Uhrách znal jako své boty. Naposledy byl ve Slezsku. Lešikar se zadíval směrem k Hájku. Za tím lesíkem jsou Výprachtice a to zpropadené Slezsko. Už párkrát se jeho soused Šilar zvedal zubaté z lopaty, ale v tom zatraceném Slezsku to nedokázal. Padl s celým oddílem, když zachraňoval kamarády z nepřátelského obklíčení. Navždy zůstane v našich srdcích. Hrdina jeden, umíněnec, tu válku si nedal vymluvit! Prý on, starej voják, měl by sedět doma? Vždyť by se mu všichni kamarádi vysmáli, že se schovává. Takto vysoce pak zaplatil za svoji vojenskou hrdost. Císař pán zubožil moc rodin, když je válkami připravil o jejich živitele. To mu Lešikar nikdy neodpustí!

Šilarových chaloupka je jednou z nejmenších. Čítá jenom jednu sednici s komorou a chlívek pro kozy. Nachází se ve spodní části náměstíčka přímo u cesty. Náměstíčko není veliké, sotva se sem vešly ty dva povozy, ale bylo odjakživa místem, kde se všecko odbývalo. Jinde, ve větších a bohatších vesnicích, by se o tak malém náměstíčku, jako je to naše, ani nemluvilo, avšak oni, Nepomučtí, si jej náramně považují a opatrují. Stojí na něm zvonička, u které zvoní poslové, když přicházejí zvěstovat nové zprávy nebo, když vrchnost pošle nová nařízení, tak je zde vybubnovávají drábové.

Kol dokola náměstíčka vysázeli jejich dědové a otcové lípy. Už jsou pěkně vzrostlé. Nádherně voní, když kvetou, a v létě dávají příjemný stín. Po celý rok se v korunách prohání vítr a pohrává si s mladými výhonky a lístky ve tvaru srdíček. Teď už je listí na zemi. Mráz je spálil a vítr shodil. Šustí pod nohama při každém kroku. Konec listopadu takový bývá odjakživa. Sám, co si pamatuje, to nebylo jinak. Avšak poslední roky mu připadají obzvlášť krušné, zimy tužší a snad i delší. Je čím dál složitější připravit dostatek zásob na zimu, aby rodina neživořila. Léta zase provázejí silné lijáky a bouřky. Sluníčko mnoho ze svých paprsků půdě nepůjčuje a na polích je to pak při sklizni notně vidět. Sena je kvůli špatnému počasí velký nedostatek a zvířata leckdy ani jara nedožijí. Přitom vrchnost nezná slitování. Nedbá vrtkavosti počasí ani životních podmínek svých poddaných a od výběru daní nikdy neupustí. Oni mají vždycky málo a klidně si svoje dodávky vymůžou silou. Není to dobrá doba, život se stal prázdnotou bez špetky radosti. Pryč jsou časy, kdy se u Marků v chalupě dralo péří a bylo tam veselo.

"Ach! Ta bída, ty útrapy!" vzdychne si.

Bůh jim klade na bedra jednu zkoušku za druhou. Bída a chudoba je vyhánějí odsud. Vysnili si lepší život, kdesi v Americe, ve veliké a šťastné zemi, a tam se jejich kroky začínají ubírat.

Zrak mu znovu spočinul na Anně Šilarové, sedící na voze, ke kterému akorát přicházel. Právě jí, zkušené ženě, svěřil dávno před odjezdem úlohu, kterou pro ni připravil. Na chvíli zapochyboval, jestli přeci jen udělal dobře, když si ji vybral za svoji náhradnici, ale ihned pochybnost zahnal. Vdova Šilarová je rozhodně tou pravou a dobře ho zastane. Takové pojal přesvědčení a už se ho nepustil. Když dokončil přípravy, seznámil ji se vším potřebným a pro jistotu ještě několik mužů. Předal jim kontakty na osoby zajišťující povolení, které jim pomohou se všemi důležitými věcmi. Do Oustí, jak se tady u nás říká velkému městu s železnicí, pojede ještě s nimi. Snad i pro svoji útěchu, když se s nimi nedočká cíle, snad i proto, aby jim dodal pocit jistoty a zdaru, jede s nimi. Koně svými kopyty netrpělivě rozrývají zmrzlou zem. Zařehtají a občas cuknou s vozy. Vozkové je uklidňují, i když sami dobře vědí, jak jsou natěšeni na cestu a chtějí už vyrazit. Terezka, ta jeho nejmilejší bytost na světě, už rozdala poslední koláče. Celou noc je pekla, aby byly čerstvé a na každého se dostalo. Poslední mouku, co měla, všechnu dala, a ještě si vypůjčila od sousedů, kteří zůstávají, aby přidělala další dva pecny chleba a ty svěřila do rukou Rozině Janouškové, ženě Emila Janouška. Ona byla vybrána, aby dohlížela nad proviantem. Děti se loučily mezi sebou a chlapi nabádali, aby se už jelo. Poslední kontrola nákladu na vozech, jestli je vše dobře a pevně upoutané a nic se cestou neztratilo. Ujišťovat se, zda jsou všichni přítomni, není potřeba, vždyť se všichni drželi se svými pospolu. Loučení s blízkými vyvolávalo vřelé emoce. Poslední polibky a pak zavládlo ticho. Všichni zcela zmlkli. Jejich pohledy mu zastavily kroky. Nebylo by slušné, kdyby ten proslov před odjezdem odmítl! Tolik žádostivých očí ho sleduje. Trochu znervózněl. Srovnával si, jak tedy začne, protože i jeho dostihl emotivní okamžik. První slovo se mu v hrdle ještě zadrhlo. Polknul. Na druhý pokus svoji úlohu už naplnil. Ujistil je, že cesta, pro kterou se rozhodli, má veliký význam pro jejich novou budoucnost, pro štěstí jejich dětí a pro jejich nové domovy. Ujištěním, že na sebe nikdy nezapomenou a s přáním šťastné cesty řeč zakončil. Potom předlouze políbil svoji Terezku a dal pokyn vozkům.

"Konečně!" uviděl v jejich očích.

"Prásk!" ozve se od biče.

"Vijó!" zazněl vozkův povel.

Ten úžasný soulad mezi vozky a koňmi. Společně milují, když bič rozčísne ticho svým ostrým zvukem. Kola povozů se pootočila a železné obruče na nich zazvonily, když koně zabrali. Sousedi mávali, a ještě naposledy za nimi společně volali: "Na-shle-da-nou!" Dojemné loučení. První metry dlouhé cesty byly započaty. Už není návratu!