Ukázka z románu Lidumil druhý díl - „Texas“

2. kapitola -Blue Hill, 3. srpna 1886

Den se táhl jako med. Byl to zase jeden z těch dnů, které neměl rád. Všechno plynulo tak nějak přirozeně samo a on nevěděl, jak naložit s časem. Když člověk zestárne, už toho moc nezvládne. To si však Lešikar nepřipouští. Chce si zachovat mysl svěží a bystrou a také se mu to daří. Kdyby ho nesoužila záda, byl by dočista v jiné kondici, ale nestěžuje si. Vždycky a mockrát děkoval Pánu Bohu za všechno, co mu k nohám položil a nikdá si nestěžoval. A že mu těch příležitostí život poskytl! Nechtěl, aby ho rodina viděla kňourajícího nebo jako nevděčného. Ano, smutno je mu stále a rád si vzpomene na českou zemi, ale odchodu nikdá nelitoval. Dokonce ani, když mu šlo o život se nelitoval. A to ho málem pověsili. Stal se nepohodlným za své abolicionistické názory a podporu uprchlým černochům. Je to pryč!

 Vydal se podél ohrady z pekanových štěpů nahoru k lesu zkontrolovat, zdali jí dobytek nepoškodil. Ještě, aby se mu kusy zatoulaly do lesa! Párkrát se to už stalo. Zahnat je zpátky bylo obtížnější, než by se mohlo leckomu zdát. Zprvu šel svižně, občas se zastavil, aby zacloumal hradly jestli drží pevně, ale čím více se blížil nejvyššímu bodu pastviny, tím více mu docházely síly. Zvolnil. Na samém vršku se musel ohrady přidržeti a vydýchat se. Nikdá se mu ta pastvina nezdála tak příkrá jako dnes. Lokty se opřel o bytelný kůl a zadíval se dolů. Rozsáhlá pastvina zela prázdnotou. Všechen dobytek byl schovaný v lese. Kusy stály ve stínu stromů kousek od něho. Stály tiše a pospolu a jen tak lelkovaly, občas šlehly oháňkami po dotěrných ovádech.

 Výhled po okolí je nejlepší právě odtud. V zimě, když nejsou stromy olistěné, je vidět do dálky. Žádný velký kopec to však není neboť tady je krajina zvlněná jen mírně. Tady nejsou kopce jako v Herborticích. Tam, když chtěl jeden uviděti oblohu, musel hlavu pořádně zakloniti. Nicméně, za tenhle kopeček, je Lešikar tuze rád. Když sem prvně přišel bylo léto a kopec celý modrý, uchvátilo ho to. Tenkrát ještě nevěděl, že modrý Bluebonnet je typickou texaskou bylinou. Intuice mu říkala, že to bude vhodné místo k usazení. Postavil zde dům a rodině dal nový domov. Nazval ho Blue Hill.

 Chalupa, zející kus pod ním, zdála se z vrchu býti menší, nežli byla ve skutečnosti. Pro jistotu nebo jen ze zvyku přelétl očima celý obzor před sebou. Kdyby Vincek přijížděl, jistě by zahlédl zvířený prach od kol jeho bryčky, vždyť mračna rezavého prachu vždycky spolehlivě upozorní na každého návštěvníka. Ani z jedné strany se však nic nedělo. Povzdechl si. Se smutným výrazem stočil pohled ke stádu. Lítostivě se díval na telata, jak svorně stojí při svých matkách. Občas zkusí některé tele matčinu pozornost a cucne si mléka ze struku. Kráva však hned ucukne, sama žízní. Příliš krutě se k teleti zachovala, pomyslel si. Když však nad tím dál přemýšlí, uvědomí si něco jiného a sice, že tele jest u své mámy a máma se z jeho přítomnosti také těší. Jsou to také božská stvoření, obdařená láskou a mateřskými pudy, stejně jako lidé. Co by dal za bohatství a dary, kdyby se nyní mohl těšit z rodičovské lásky podobně, jako tihle tvorové?

 Proč nejedou? Co se jim mohlo přihoditi nepěkného, že tak meškají? Pěstí bouchne do ohrady! Pořádně ho to zabolí, avšak bolesti pranic nepřikládá na důležitosti naštvaný je především na svou samotu. Naposledy se podíval, zdali přece jen nejedou a pak prošel kolem stáda dál na pastvinu. Sotva vystoupil z blahodárného stínu lesa, ohlédl se a zastavil. Přeci jenom si je přepočítá. Ukazovákem namířil na každé zvíře, aby se nespletl, a když s počítáním skončil na osumnácti a pěti telatech k tomu, souhlasně pokýval hlavou.

 Z nenadání se mu vybavilo, jak před třemi lety byl doma jenom s churavou Terezkou a všichni ostatní byli na křtinách u nejmladšího syna Vinceho v Industry. Narodil se jim synek Miloslav Josef. Lešikarův nejstarší syn Josef byl malému za kmotra. Však taky malej za to dostal do vínku druhé jméno po strýčkovi. Karel, prostřední syn, tam byl s rodinou také. Pěkně přivítali toho malého na světě, až mu bylo líto, že u té události nemohli s Terezkou být.Takže, tenkráte Lešikar hledal a naháněl dobytek po lese celé hodiny sám. Do večera všechny kusy nesehnal a dva býci zůstali přes noc venku. Měli jich tehdy na tři desítky a ztráta dvou z nich, by bývala nenahraditelnou škodou. Vždyť měli být k brzkému prodeji!

 Když mladí přijeli byla noc. Josef s Amálkou a dětmi nedbali únavy z cesty a šli s ním okamžitě hledat ztracené býky. Šli hned, jak jim řekl co se stalo. Albínka s Emilkem, dvě z jeho nejstarších vnoučat, byli úspěšnými naháněči a býky zpozorovali první. Hned přivolali ku pomoci ostatní a to pak už bylo jednoduché zahnat býky v tolika lidech do ohrady. Bylo nás na to osum. Josef ohradu ještě v noci opravil. Skončil po půlnoci a domů přišel uprostřed debaty, která se již odvíjela v poklidném duchu. Pro všechny to byla mimořádná událost, a dokonce ani malej Josífek Bohumil nechtěl jít spát. Nechali jsme ho vstřebávat podařenou záchrannou akci s námi, vždyť za poslední dobu naše rodina moc pozitivních událostí nezažila, zavzpomínal Lešikar.

 Asi nepřijedou ani dnes, přešel od vzpomínek k dnešku. Co se jim mohlo stát? Vrtalo mu už pořádně hlavou. Myslel na ně celý další den. Napadlo ho, že by jim šel naproti, ale to má opustit farmu a nechat jí bez dozoru? Kdyby je postihla nehoda, třeba v podobě polámaného kola, zauvažoval, jistě by si Vincek věděl rady s opravou. Asi by přijel o trochu později, ale už včera tady přece měli být. Kdyby je potkalo něco jiného, poslal by ke mně Aničku se zprávou. Vincek musí přece vědět, že jsem tu jako na trní!

* * * * *